Po fenomenálním úspěchu debutové fošny „Holy Diver“ stanul „malý derviš s velkým hlasem“ na piedestalu právě kypící heavy metalové scény ve Spojených státech, která rychle přebírala výrazové prostředky od svých dravějších britských současníků a přidávala ještě něco navíc v podobě fantaskních ohozů a všemožných sexistických zkrášlovadel. Charismaticky působící Dio tedy záhy znamenal pro Ameriku to samé, co pro Evropu Bruce Dickinson se svou Železnou panou, a bohaté pěvecké zkušenosti, nabyté v řadách RAINBOW a BLACK SABBATH, brzy zúročil v nastartování nové, pozoruhodné kapely DIO, která na svých prvních albech prakticky definovala metalový zvuk poloviny osmdesátých let.

Druhé album „The Last In Line“, jež vznikalo znovu ve vlastní produkci, se sice netěší takovému kultovnímu postavení jako debut „Holy Diver“, avšak nadále rozvíjí jím danou linii a styl. Mystikou načichlé skladby znovu operují v oblastech hrdinských příběhů a literatury „Sword And Sorcery“ a Diův hlas znovu burácí nad poctivou metalovou produkcí. „The Last In Line“ za svatým potápěčem kvalitativně nezaostává, navíc se prodávalo ještě o něco lépe, neboť debutem natěšená metalová obec jej vyhlížela plná ještě větších očekávání. A jelikož jedno známé přísloví praví něco o neměnění úspěšné receptury ani vítězné sestavy, nebyl důvod na stávajících věcech cokoliv rekonstruovat. Takže podruhé mladý Vivian Campbell u kytary a zkušená rytmika Jimmy Bain/Vinny Appice jistící základy. Navíc byl do sestavy přibrán ještě klávesák Claude Schnell, který se dostavil z řad solidně rozjetých ROUGH CUTT, aby se v ní zabydlel po zbytek metalově štědrých osmdesátých let.

Stejně jako u „Holy Diver“ jsou zde skladby, které obstály ve zkoušce času. Hned třeba úvodní vypalovačka „We Rock“ nebo divoká „Evil Eyes“ zosobňují veškerou dravost tehdejší heavy metalové hudby, stejně tak titulní ponurý pochod dodnes platí za klasiku z největších, ke které se hlásí široká základna fanoušků a následovníků. Vrchol nahrávky však slyším až v jejím samotném závěru, kdy přijde čas na epickou suitu „Egypt (The Chains Are On)“, která má v sobě kouzlo zašlých legend a sílu rozpálené výhně uvnitř starověkého kovářského stavení. Z mého pohledu je tedy „The Last In Line“ jedním z nejpozoruhodnějších alb, jaká kdy na své sólové dráze Dio nazpíval. Kapela posléze na následných turné stvrzuje pozici žhavé atrakce tehdejší hard´n´heavy scény a DIO zažívají svůj absolutní sukces, jaký již nikdy později nezopakují. Pověstný „paroháč“ proto lítá k nebesům a do davů šílících fanoušků s intenzitou pravé ruky fanaticky se prezentujícího politického mluvky.